Therapie jako most přes rozbouřenou řeku

Obrázek apokalypsa

Naše obraznost je vzácným prostředkem, jak ukázat podobenství o cestě životem.

V dnešní době vnímám poslední fázi odklonu k tzv. postmodernitě. Veškeré skutečně hlubinné schopnosti člověka byly z hlediska širšího v posledních sto letech stále více odstrkovány – filosofie, básnictví, malířství, hlubinný duchovní směr a ponor. Ještě dříve došlo k úpadku vzácného skutečné duchovní zasvěcení (ve prospěch pomoci a službě druhým), namísto nějž se objevila fůra „rádoby zasvěcenců“ astrálně koketující a cosi jako „proud posleství“ sem kdoví odkud chanellujících. 

Z mého náhledu nebude dlouho trvat a v ohlušujícím pádu umělostí a odchylek, zbytečných obklopování se věcmi a ohlubování se „programy“ (od těch televizních po ty serfující sítěmi) začně člověk znovu vnímat to podstatné. Něco jako návrat k prerijnímu ohni a vyprávění si svých příběhů, naslouchání jim, neb to je skutečně podstatné.

Hlubinně vnímat a velebit přírodu a krajinu, znovu se ji učit oslavovat v básních a říkankách, chápat znovu umění vypravěčské, (které neslouží v žádném případě k pouhé výměně „informací“). Opět se snad budeme učit kouzlit barvami na papír a plátna, s radostí objevovat možnosti práce s hlínou, dřevem, kameny… Těšit se nad tím, obdarovávat se  sdílet radost kreativity.

Jistě, bude dost a dost těch, co půjdou slepě dál do nových forem výkonostního otroctví, které budou označeny oslepujícími reflektory a bilboardy: „Věčné štěstí nadosah!“ nebo „Umělá inteligence vás osvobodí!“ a jiné.

Na rozdíl od dnešních „naprogramovaně pozitivně afirmačních“ štestí zvěstů a ezoterických výkřiků o vzestupu a proměně, mne neopouští zcela protilehlá poloha náhledu. Ta, která ukazuje mně i mnohým z těch, které potkávám jako člověk, (nebo se kterými pracuji jako terapeut či pedagog), život jako „most přes rozbouřenou řeku“. 

Je dnes řada těch, kteří na seminářích a setkáních davu lidí káží nebo se podbízejí ve smyslu „Udělejte to a ono, a hle ten zázrak!“. Jsouce polomistry v uměních sugesce a navozených pocitů (pozn. člověk si na úrovni astrálního – pocitového – těla (duše) v tomto dokáže lebedit dosti dlouho, než pozná podstatu oddalování iluzorního štěstí). Kdo by si ale dovolil zpochybnit „sugesci štěstí nebo úspěchu“ tam, kde lidé odcházejí z takových setkání dobře naladěni a někteří dokonce nastratováni podržet si pocity radosti déle?

Ani pro mne to není důvod nijak to někomu brát. Druhá věc je, zda mlčet nebo tyto jevy ve vhodných situacích za sebe pojmenovat. A pojmenovávat je v protipříkladu. 

Pokud ten, kdo v sobě bojuje o odvahu ke změně a povaze své mysli a pocitů udělá například krok tím, že půjde na ústraní v podobě týdenního nebo dvoutýdenního pobytu ve tmě, kde se bude muset z počátku setkat na dřen sám se sebou… Pokud v naléhavé situaci pochopí, že svoji dosavadní vizi, které se dosti křečovitě držel, je třeba pustit, ba dokonce uvolnit někdy hodně kostnaté pařáty vztahů podmíněných obrazem, který o sobě druhým podával… Pokud někdo odejde na čas do kláštera, ústraní, mnišské komunity vědom si, že tohle je pro něj nutná fáze… Pokud někdo vydá holou upřímností všanc veškerý „mediální“ obraz o své osobnosti, egu, postech a funkcích, a zcela nahý nechá se prostřílet šípy lidí, kteří takovéto skutečné posuny neodpouštějí…

..pak takovýto člověk je tím, kdo koná náročnou pout po mostě přes rozbouřenou řeku. Podobá se mladému indiánskému chlapci vydanému naze iniciaci pobytem v divočině světa. Jde divokou asijskou (nebo jinou, necivilizovanou) krajinou po nepevných závěsných mostcích. Občas se pod ním nějaká ta šprušle nebo dřevěna destička láme a on zvolna v nahé důvěře v úplnou odhalenost a nahost Osudu (někdo řekne, že k Nejvyššímu, k nejzazšímu Smyslu, k Bohu či k Prázdnotě) kráčí kupředu na pokraji sil, rozhodnosti, boje o smysl…

Berme, prosím, ten obraz jako příkré a strmé srovnání. Vedle něj si každý může postavit ony útešišky povznášejících ezoterických seminářů, tajemnem oplývajících filmových vizí, tajuplných rituálů čtiva a zasvěcování na půlhodinu… vůči odvážnému kroku ducha v hluboké rozhodnosti vůči věčnosti, která si pamatuje právě toto. 

Pro mne je celý tento „odraz“ tím, co kdo komu slibuje či sděluje.

Kdo slibuje mnohé schopnosti spadlé jaksi z vesmíru, slibuje náhlý vzestup, náhlou dokonalost, náhlé bytí bohy na trůnu, kam prý patříme, náhle zasvěcení do toho či onoho astrálního království a dimenze všech možných šambhal a agarth … je hoden důkladného prověření. Pokud je není ochoten podstoupit nebo se jim vyhne, tak si každý asi sám odpoví, jakou to cestu a kam nabízí.

Pokud sděluje, že bolest je v našem světě dobrým průvodcem k celkovému smyslu, nikoli nějakým nadbytečným nepřítelem… Ukazuje, že zbavit se traumat, zlozvyků a toužit po pokroku v úrovni ctnosti a charakteru je věcí důkladné práce, poctivosti k sobě samému, trpělivosti (nikoli náhlosti něco někde urvat), tedy „nabízí“ pot a slzy, „cestu přes rozbouřenou řeku“, pak je možné, že tuto zcela nelákavou nabídku stojí za to zkoumat a meditovat o ní, pustit si ji k tělu, duši, i do ducha úrovně…

Krásný den.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *