Kontemplace (ducha) aneb o nevyjádřitelném

bodhisattvas

Existuje podivuhodné slovo, či spíše slovní spojení, které je anglicky vyjádřeno jako CONTEMPLATION. V českých pokusech nějak vyjádřit jeho přibližný význam, nalezeneme: kontemplace; rozjímání; vcítění; meditace; usebrání se; nazírání; vnitřní modlitba. 

Jistě, jsou lidé, kteří akademickým a pedantským způsobem chtějí hned definici tohoto slova a jeho význam. Leč právě zde je to poněkud obtížnější. 

Bavíme se tu o STAVU, který překračuje úrovně jak běžně cítící, tak i mentální. Kontemplace není něco, na co se dá vnějšímu zraku nebo i mysli jen tak ukázat. Ano, je to meditační stav či stav spojený s hluboce niternou modlitbou, ale takový, kdy je právě transcendentální přítomno, respektive realizováno. 

A jak je to s dalšími pokusy o určení významu? Ano, kontemplace má co do činění s „rozjímáním“. Je to roz-jímání, tedy upuštění a zanechání všeho, co bychom rádi nějak citově a mentálně po-jímali a shromaždovali. Pro někoho je to ve východních naukách „stav prázdnoty plné jasnosti, blaženosti“, stav jádra, esence. O nic subjektivně podmíněného neusilující, ponechávající se v uvolněném přijmutí, repektive za veškeré přijímání a dávání. Pro západní duchovní nauky, ale právě tak pro hinduisty, by to mohl být svrchovaně pokorný a uctivý stav ducha, jenž se svěřuje Bohu, jeho přesahujícímu a absolutnímu. Stav roze-jmutí všeho, co násilně připoutává, svazuje a tlačí dolů.

Ano, je to i „vcítění“, ale nikoli nějaké pouze intuiční, ale vcítění ducha, jeho naslouchání a vcházení do opravdové svobody a zároven propojenosti se vším podstatným, s řádem a hlubinou.

Ano, je to i „meditace“, ale ne „meditace na něco“, ale právě kontemplativní meditace bez objektu a bez oporných objektů fixace a orientace, bez částečnosti a pouhé účelovosti.

Ano, je to i „usebrání“. Spíše tedy „u sebe braní“, oproštěnost od všeho shromáždění cetek a domnělých důležitostí.

Ano, je to i „nazírání“, ale okem ducha, nikoli zaujaté intelektuální čumění na dočasné ikony pro mysl za-jímavé.

Ano, je to i „vnitřní modlitba“ ve smyslu hlubokého pohnutí se v odevzdání domnělých klenotů pýchy, nečeho se dožadování a jakési sebou zaujmuté důležitosti.

A mnohé další…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *