HAP a metody psychologické sugesce

bodhisattvas

Vlastně bych měl prvně definovat, co zde míním „metodami sugesce“.

Výraz „sugesce“ pochází z latinského slova „suggero“. Je jím zpravidla označeno takové jednání, které je charakteristické podsouváním, našeptáváním, cíleným ovlivňujícím působením. Jde o podmanivé ovlivňování myšlení či představ, kterému dotyčná osoba pod tímto vlivem podléhá. Podléhat může myšlence, představě, přání nebo názoru někoho druhého, ale také sama sebe.

Dnes žijeme v době, kdy „sugesce“ je denním chlebem médií a zpráv, reklam, ale také propagace četných více či méně vědeckých disciplin a metod. Málokdy se setkáme s tím, že by nás někdo seznámil s riziky toho, co se v našem životě bude dít, pokud určitou „sugesci“ příjmeme. Oproti velké míře sugestivních působení, které se dají rozpoznat jako čistě negativní a manipulující (v náš neprospěch), jsou tu i „slibovači“ sugestivních působení, kteří (prý) naopak dokážou působit v sugesci „pozitivně“, v náš prospěch.

Do této kategorie patří řada postupů jak v oblasti metod psychologických a psychoterapeutických (např. práce s afirmacemi a změnou postoje směrem k „přijetí“ dříve nepřijímaného), ale také řada náboženských a spirituálních směrů a cest. Jako by v tom zaznívala snaha o vyvážení „negativních působení“ těmi „pozitivními“. Co se dá vlastně proti takovým „pozitivním sugescím“ namítat?

Sugesce je v prvé řadě buď vyžádanou nebo nevyžádanou aktivitou od někoho k nám samým. Je s ní samozřejmě spojena praktická otázka jeho záměru s námi, jeho cíle a také toho, zda nám celou „sugesci“ objasní tak, abychom věděli, do čeho jdeme. Samostatnou kapitolou jsou pak sugesce v hypnóze a tzv. posthypnotická sugesce. 

V prvé řadě může být užitečné uvědomit si, co díky působení sugesce SAMI ztrácíme a co získáváme, a zda-li je to skutečně jen „pomůcka“ nebo cizí vedení našeho života.

V HAP (Hlubinné abreaktivní psychoterapii) vycházíme vždy z toho, že lidských duch, jako jedinečný správce a činitel lidského života, by měl sám dorůst (v oblasti tělesné, psychické, vědom duševní) všech pochopení, poznání, katarzí a zkušeností. Proto je linka „vedení kleinta“ vždy vedena v jeho úplné bdělosti, nikdy ne tak, aby mu bylo cokoliv sugerováno. Ona sám je považován za (ve svém úrovni pochopení a zralosti) za toho, kdo má sám zakoušet, postupně se rozhlížet v traumatizujících i jiných situacích, a sám také sklízet zisk z toho.

V jiných metodách tomu může být poněkud jinak. V náboženských a spirituálních tradicích bývají často prostě „předkládány“ věci k věření (v lepším přpadě čistým způsobem, který je dotyčný schopen srdcem rozpoznat), ale ještě častěji dány k „přijmutí“, k „přitakání“ tam, kde jedinec sám nemá s danou věcí zkušenost, a slepě přijímá zkušenost druhého (kněze, mistra, staršího a zkušenějšího kolegy). V některých náboženstvích pak míra sugesce je zcela za hranou „možnosti si volit“, míří k přijetí zaslepenému, fanatickému.

V jiných směrech si lidé hodně slibují od určitých látek na bázi drogy, že se dostanou do „jiného stavu vědomí“. Málokdy však berou v potaz, že „vědomí není pole na hraní“, ale součást celého složitého propojení hrubě tělesného organismu s jemnohmotnými výživovými a cítivými „těly“, přes nastavení určité rovnováhy v psychice a v běžném (ego) vědomí až k úrovni duše a ducha, které celou soustavu správcují a vedou životem. Jakmile se stane, že mezi „životními složkami“ začne působit určitá látka, které „vychyluje“ (aberuje) celý systém, dostává pole vědomí do transu, snižuje nebo neadekvátně navyšuje „jednu složku vůči druhé“, mohou se (zejména na úrovni éterného a astrálního těla) dít věci, které dlouhodobě neumožní klidnou a střízlivou kooperaci ducha s organismem. Namísto toho tu zavládne sugestivní podívaná ve prospěch velmi bohatého „programu vizí“, kterým daný člověk začíná plně žít. Zbývá pak už jen otázka, zda je dotyčný duch ještě plnohodnotným správcem daného organismu a psychiky člověka, jeho kritického uvědomování si, nebo už jen sleduje onu „tajuplnou nit“ mířící (kam?).

V oblasti psychologických metod jsme pak svědky toho, že se řada psychologických oborů nijak nebrání pracovat se sugescemi štěstí, radosti a blaženosti tam, kde jedinec sám ještě žádnou takovou cennou a vybojovanou zkušenostní cestu (která zpravidla vede přes cennou zkušenost bolesti) nevykonal. Je tak populární „měnit jedincovu optiku vědomí“, „přepólovat jej“, „natočit jeho vědomí afirmacemi tím pro něj „jedině správným směrem“. Zbývá ale otázka, jako to ten DRUHÝ, v tomto případě psycholog či pszchoterapeut, může vědět, co tím na cestě, kterou si duch daného člověka už dříve vytýčil způsobí, a zda ku prospěchu nebo jeho škodě. 

V závěru bych rád řekl svůj názor.

Každé podsouvání, podmanivé působení, podmiňování druhého, aniž on přesně ví, co se děje a jaké jsou toho souvislosti, může nést riziko MANIPULACE, tedy toho, že někoho někam „dostávám“, kde ho chci mít já, nikoli dosažení toho, kam on by si rozhodl, že chce mířit.

Oproti tomu je tu nesugestivní možnost (a to jak v oblasti metod psychologických, tak na duchovních cestách) nabídnout (a ozřejmit) INSPIRACI, kterou kladu do prostoru mezi mne a druhého, dávám mu k ní maximum informací, a nechávám na něm, zda se takové inspirace na cestě chopí, nebo nikoli. Dalo by se s jistým zjednodušením říci, že tak se odlišuje i působení černé magie od magie bílé, nebo od čistě terapeuticky inspiračních metod vedoucích k uzdravení a rovnováze ducha, psychiky a těla. 

Krásný den.