HAP, „pseudoregrese“ a „autoregrese“

Beautiful girl  astral projection

V rámci tzv. „regresních terapií“, a také při četných dotazech, se můžeme setkat s otázkou, do jaké míry lze provádět tzv. autoregresi, a jak je to s „vyzrcadlením“ a prostým nahlížením do minulých životů, tedy s pouhým regresním návratem a obhlīžením dějů minulých. Protože je po mne tato otázka velmi naléhavá, rozhodnul jsem se věnovat jejímu zmapování určité úsilí.

Terapií, které se především věnuji, je Hlubinná abreaktivní psychoterapie Ing. Andreje Dragomireckého. Tato metoda má přesnou a zcela logicky a vědecky zpracovanou teorii a desítky let prověřovanou praxi, týkající se provázanosti tělesna, psychiky a ducha. Ukazuje přesný postup příkazových pokynů, kterými therapeut (auditor) klienta provází událostmi, kde došlo ke stavu zůženého vědomí, bolesti a k engramu.

Kromě HAP lze na internetu a v knihkupectvích najít celou řadu lidí a škol, kteří se hlásí k jiný typům terapie, založeným na „regresi“ do minulosti. Některé postupují cestou hypnózy, jiné bez ní a některé jdou cestou, která by se dala nazvat „spontánní“ návratností. Pro spoustu lidí je právě jistá „spontánnost a samovolnost“ někam zvědavě nahlížet velmi příjemnou a nenucenou zajímavou nabídkou. Někdy se také setkávám s tím, že někdo prý používá „regresní terapii“ ve formě meditace, kde si věci své či cizí minulosti ujasňuje.

K tomu je dobré připojit několik oborově odborných poznámek z teorie a praxe, které souvisejí jak s funkcemi naší psychiky, tak i s činností a vedením lidského ducha.

Pokud někdo používá „regresní terapii“ jako svého druhu nástroj k astrálnímu poletování do minulosti (ať už pro sebe nebo druhé), k jistému „měsíčnímu mediumismu“ a vyzrcadlování stop čísi minulosti, může být jeho „pozorování“ a jeho „vzpomínání si“ či „nahlížení“ směsicí  tu více, tu méně pravdivých informací a postřehů, kterých se mu dostává. Samotné zaujetí astrálních perspektiv a jejich vyzrcadlování je velkou a rozlehlou sérií různých komnat, síní, zrcadlících odlesků a různých kopií, přeludů a někdy i fantazií. Chybí tu zkrátka často „objektivizující prvek“ druhého, kritického ducha a mysli. Je také řada astrálních entit, která někomu ráda poskytne „úžasné divadlo“ a „fantastické info ve věcech velmi záhadných“. Pro mne je velmi na pováženou toto považovat za terapeutickou regresní metodu. Spíše bych to nazval měsíčně přeludným astrálním divadlem pro zvědavé diváky.

Naopak, pokud vás při terapii terapeut vede jasnými a logicky seřazenými příkazy a otázkami, pokud při jakékoliv pochybnosti o tom, kde jste a co tam děláte, položí kritickou otázku, zda při vybavování si minulé události jste skutečně tam, ve svém (tehdejším) těle a se svými tehdejšími emocemi,  je-li to skutečně váš tehdejšī život. Kdy si kdykoliv jde terapeut všemi dostupným možnostmi ověřit co a jak se děje v daném případě, a ne že vás jen nechá, ať si bůhvíproč někde „poletujete a snováte, co vás napadne“, či co vám někdo astrálně ukazuje. Dá se velmi rychle rozpoznat kritická mez jisté objektivity situace a jejího účastníka a sledovat na emočn a rozhledově-poznávací optice klienta, co se mu skutečně stalo a co v probíhajícm vybavování si skutečně odžívá.

Jistěže dokázat objektivitu minulých událostí je věcí poměrně složitou, ale zde tím míníme to, že na rozdíl od události, kde klient díky šoku, stavu zúženého vědomí, v sobě „uzavřel“ událost s velmi malým celkovým komentářem toho, co a proč se mu stalo, a taková „šokově bolestná událost“ od té doby při podobných situacích a událostech „bloudí jeho vědomím“ a restimuluje v něm stavy paniky, bolesti a hrůzy neznámého (ne dostatčně si vybavujícího) původu, pak právě opakované procházení takové události s terapeutem a její „dovybavením objektivizujícím komentářem“ a uvolnění stop emočních bloků léčí a uzdravuje.

Podobným problém je tzv. autosugesce. Nevylučuji, že někdo s obrovskou sebekritickou schopností ducha může některé své engramicky bolestné události v sobě zpřehlednit a uvolnit. Tato věc má ale jednu zásadní potíž. U většiny z nás není dostatek trpělivosti a také systematičnosti, která by nás provedla celými řetězci bolestných událostí daného typu. Vést sama sebe třeba třiceti průchody jednou bolestnou událostí, sledovat výkyvy bolestných emocí (a jaksi vnitřně registrovat a porovnávat rozdíly!), pak jít k další a další události na tomto prvném řetězci událostí, kde jsme nějakou bolest podstoupili – a pak ještě následně prověřit právě tak dlouhé a spletité události druhého a třetího řetězce, kde jsme takovou podobnou bolest mi někomu způsobili nebo jí byli svědky, to je opravdu velmi těžká sebekritická práce ducha. Chybí nám v ní především někdo, kdo se nenechá obelstít, kdo stále zjištuje, zda jsme v dané události a životě tělesně a emočně přítomni atd. Proto je moje výhrada k ulevující „autoregresi“ značná. Nahlížení do minulých bolestných událostí ještě neznačí jejich celkovou katarzi.

Posledním bodem jsou tzv. věci záhadné, mystické či magické. Zde je podle mě dobré vědět, že si každý přitahujeme dle svého ducha takové rádce či „rádce“, ke kterým máme svým charakterem a úrovní zralosti ducha sklon. Pro spoustu lidí je zajímavější nechat si vykládat o tom, jak byli kdysi atlantskými veleknězi, egyptskými kněžími, řeckými kněžkami, středověkými králi a vládci, i když jsou to jen astrální odlesky historie bůhvíkoho. Také návštěva „pseudo-Akáši“, kam má prý podle daného terapeuta přístup kde kdo a stačí prý „načíst pole“ je pro mnohé lidi vítaným osvěžením jejich jinak poněkdu nudného života.

To, že by měli takové a podobné „výlety za hranice všedních dnů“ zkoumat kritickým obzorem svého poznávajícícho ducha mnohé ani nenapadne. Proto mi přijde čím dál tím důležitější, uskutečnovat určité praktické kurzy a setkánī zájemců o ověřování si regresních metod. Podobně, jako je tomu také na duchovní stezce, je nutné si všímat učitele a metod, kterými někoho vede či inspiruje. Aby se z cesty nestalo scestí a bezcestí.

Hezký den.