Služ Pravdě až do smrti (ba i za její práh…)

Jan_Hus(1370-1415)

Přítel Páleč, přítelkyně pravda: ale přednost je třeba dát pravdě“ /Mistr Jan Hus/

V současném zmatku a propagandistické válce je hlavním předmětem „zájmů“ rozdělit každou celistvost, každou společnost uvést do stavu nesouhlasu jednoho s druhým. Lidem znesvářeným se snadněji vládne zastrašováním a ukazováním na domnělé zlo. A tak je pro někoho výhodné stavět skupinu proti skupině, jeden ideologický koncept proti druhému. Oficiálním se stává to, co je hlásáno vysílacími a tištěnými médii a těmi, kdo v nich mají „pozici mediální hvězdy“ a „zastánce jediného správného směru“. Hlásáno může být v takovém ideologickém rubání se hlava nehlava cokoliv: přepisování dějin a motivace vítězů, ospravedlňovat roli hlavních agresorů. Dá se glorifikovat „mírové vyzbrojování a ukázky moderních zbraní“ proti již pečlivě vybranému nepříteli. Dá se kriminalizovat ty, kteří si dovolí nesouhlasit. Vykreslovat v prostoru démonizované zlo, které ještě včera neexistovalo (a možná reálně neexistuje ani dnes). Zasít svár a nenávist, to je prostředek k dalšímu souboji o kořist a zisk…

V celé této dopředné ideologické bitvě nemá vůbec smysl hovořit o nějakých reálných hodnotách, které ti dobří hájí vůči těm zlým. Skutečné hodnoty vždy míří do ohniska, do samého středu člověka, skupiny, celku – spojují a stmelují, naplňují vnitřním mírem. Zájem hledat a sdělovat jen ověřenou a pracně nacházenou pravdu z vyššího, vnitřnějšího rozměru duše měl Kristus, jeho učedníci a také naši velikáni Mistr Jan Hus či Jan Ámos Komenský. Pravda jako kategorie je transcendentálii, tedy je třeba k ní vzhlížet v její čirosti nejvyšší ideji a zároveň pra-reality. Je třeba poodhrnout vždy závoje, jež pravdu halí. V našem relativním světě se pak dá rozlišovat „názor, náhled či argument“ mysli. Ten ale bez „pravdy srdcem rozpoznané“ není víc než „pravdičkou“ či jen myšlenkou, postojem bez vyšší opory. Chce-li kdo být vnitřně sloučen s Pravdou o niž je řeč, je důležité nejdříve veškeré rozdělující „pravdičky“ opustit, opustit i své ego s vytrubující a stranící osobností. Stát nahý a připravený na smrt pro Pravdu, jak toho učinil Kristus a po něm celá řada světců, včetně Mistra Jana.

Jakmile zaujmeme k někomu postoj nenávisti, osočení a válkychtivosti, máme dvě možnosti: uvědomit si nepravdu tohoto postoje, zříci se ho. Druhou možností je pak nechuť rozlišovat Pravdu od naší „pohodlné a výnosné pravdičky“. Pravda stmeluje vnitřně, ve vyšším rozměru. A pokud se děje ve světě rozdělení, měla by Pravda být čelným zájmem – a služba v ní setrváním. Podobá se mostu na stranu těch, kdo došli trvalého Poznání, Buddhovství, Kristovství…

Může jistě nastat i situace, že kvůli setrvání v postoji Pravdy budeme vystaveni bojovat s druhými. Je to vždy věc ošemetná, ale i zde se dá rozpoznávat. Nikdy nemít zájem druhému uškodit, a usilovat tím nejčistším možným postojem o to, aby sám došel vnitřního míru, nikoli aby změnil postoj nějakým naším směrem. On sám ať se pokusí dle svých schopností a zájmu o nalezení Ohniska Pravdy. Pro každého může být jeho relativní pozemské blaho různé, ale za všemi našimi relativními cíli a potěšeními, za všemi štěstíčky, jsou skryté další naše cesty. Pak je zde ale možnost vejít do vyššího Sjednocení s Pravdou, do vystoupání ke Kristu, sjednocení se s přirozenosti bódhisattvů a buddhů, nebo jak chceme nazývat.

Být v Pravdě celiství, otevření a laskaví ke všemu stvoření… a odmítnout být prostředkem ke lži a zotročení druhých.