Kdo byl Apollonius z Tyany?

Přinášíme vám tři krátké články o inspirující duchovní postavě Apollónia z Tyany. 

Apollonius-300x199

Apollónios z Tyany,

Ottův slovník naučný

Apollónios: A. z Tyany (I. stol. po Kr.), filosof novopythagorský, náboženský reformátor a divotvůrce. Kolem roku 220 po Kr. ku přání císařovny Julie Domny napsal rhétór Filostratos životopis jeho, vyzdobený mnohými bájemi, legendami, divy a smyšlénkami. Hieroklés ve stol. IV. použil tohoto spisu Filostratova, aby život a činy Apollóniovy postavil naproti vypravování evangelií a zvláště osobě Kristově. Apollónios: a. stává se tak v pozdější tradici posledním představitelem umírajícího starověku polytheistického, prorokem a divotvůrcem, jenž životem celým usiluje o reformu života náboženského; osoba jeho jest ozářena světlem vznešenosti božské, rodáci jeho budují mu chrám, obrazům jeho božská úcta se prokazuje a lidé nejvzdělanější věří, že to bůh, jenž na zemi sestoupil, aby přinesl spásu lidstvu, mravní pokleslostí zmírajícímu. – Apollónios: a. narodil se za vlády Augustovy počátkem I. stol. po Kr. v kappadockém městě Tyaně. V Aigách poznal filosofii platónskou a stoickou. Jsa povahy mírné a k mysticismu valně nakloněn přilnul celou myslí k učení a životu pythagorskému, při čemž byl mu učitelem Euxenos z Hérakleje. Nenalézaje však života filosofa tohoto ve shodě s hlásanými zásadami opustil jej. Apollónios: a. dlíval v době té nejraději ve chrámě Asklépiově, rozmlouvaje s kněžími a mudrci o věcech náboženských. Sličnost, zbožnost a ušlechtilost jeho stala se předmětem obdivu celého okolí. Život Apollónios: a.iův byl bezúhonný, zásadám pythagorským zcela uzpůsobený: masa nejedl, vína nepil, odíval se rouchem lněným, chodil bos, nosil dlouhé vlasy a tak v naprosté zdrželivosti a střídmosti, zachovávaje po celých 5 let přísný pythagorský příkaz naprostého mlčení, připravoval se na úkol svůj životní. Shromáždiv kolem sebe několik žákův a stoupenců vydal se na cestu do Indie, aby tam filosofii pythagorskou u vlastního zdroje jejího poznal. Na zpáteční cestě zvláště ve Smyrně a Efesu kázal a divy činil. Navštíviv pak znamenitější města řecká odebral se do Říma, kde zvláště vděčné pole činnosti jeho se otevřelo. Nástrahami však praefekta Neronova Tigellina byl nucen Řím opustiti. Obrátiv se na západ cestoval Hispanií, Libyí, Sicilií a Řeckem do Egypta. Do Alexandrie donikla zatím již zvěsť o moudrosti a divotvornosti jeho, i byl tam uvítán s nadšením všeobecným. U gymnosofistů hledal tam dalšího poučení o věcech náboženských. Tu však v kruhu učenníků, kteří jej provázeli, vyskytl se zrádce Eufratés, jenž jej opustil. Z Egypta Apollónios: a. vrátil se do Malé Asie. Mezi tím stal se císařem Domitián, u něhož byl od zrádného Eufrata obžalován. Byl vydán rozkaz, by byl Apollónios: a. zatčen a do Říma doveden. Apollónios: a. však dobrovolně sám se vydal na cestu. Byl postaven před soud Domitiánův, náhle však zázračně prý zmizel z budovy soudní a objevil se až v Puteolích, kde s přátely tam čekajícími vstoupil na loď a prchl do Řecka. V Olympii byl zahrnut poctami božskými, neboť všeobecný byl úžas při náhlém objevení se muže, jejž všichni považovali za mrtvého. Odešed do Malé Asie zemřel prý, stár jsa přes 100 let, způsobem tajemným a zázračným; neznámo zajisté, kde a jak opustil svět. Již za živa a zvl. po smrti prokazována Apollónios: a.iovi pocta božská. Tyanští vystavěli mu chrám na louce, kde prý se narodil, císař Caracalla zbudoval mu rovněž svatyni a Alexander Severus ve své komnatě choval v úctě obraz Apollónios: a.iův vedlé Kristova, Abrahamova a Orfeova. – Mnohé jest ve vypravování Filostratově, co třeba označiti jako úmyslné napodobení evangelií. Narození Apollónios: a.iovo bylo Próteem napřed matce zvěstováno, úkazy divné objevily se na nebi, u novorozeného pacholete prozpěvují labuti (jako v evangeliu andělé a pastýři). Apollónios: a. vyniká zbožností, čistotou a bezúhonností, rád prodlévá ve chrámě na modlitbách i rozmluvách s kněžími, obklíčí se zástupem učenníků, z nichž jeden jej ze ziskuchtivosti zradí, nabádaje lidi ke ctnosti a zbožnosti přichází ve spor s mocí světskou, jest pohnán před soud, jde však dobrovolně, jsa odhodlán podstoupiti i smrť. Jest obžalován, že bohem se nechává nazývati, hájí se způsobem důstojným a klidným, náhle však mizí. Jako by z mrtvých vstal, objevuje se svým učenníkům a nevěřícího jinocha v Tyaně (evang. to Šavla) obrací na víru v sebe. Zvláště však na Krista upomíná Apollónioiova vševědoucnost a divotvornost. Předpovídá hrozný mor, jenž zastihne Efesos, opouští koráb, věda, že se ztroskotá, na tváři odsouzencově poznává, že jest nevinen a lidu shromážděnému v Efesu zvěstuje smrť Domitiánovu v tom okamžiku, kdy vražda na něm vykonána. Apollónios: a. zná všechny jazyky, aniž se jim učil, ba i řeči zvířat rozumí. Z lidí zná nejvíce, neboť ví i to, o čem lidé mlčí. Rovněž neobyčejna jest Apollónioiova divotvornost: V Efesu utiší mor zlým běsem způsobený, v Athénách uzdravuje jinocha zlým duchem posedlého a v Římě dívku již ke hrobu nesenou pouhým dotknutím rukou k opětnému životu probouzí. A všechny tyto divy a zázraky mají účel lidomilný, Apollónios: a. chce lidstvo přivésti ke ctnosti a blaženosti. – Historické jádro vypravování Filostratova jest zajisté nepatrné. Filostratos patrně snaží se s naukou a životem Kristovým v parallelu uvésti vše, co cenného spatřoval ve světě pohanském. Apollónios: a. jest mu zároveň konkrétným, ideálným obrazem života upraveného dle zásad pythagorských. – Ve vlastní filosofii Apollónios: a. novými myšlénkami nevyniká. Chtěl býti zajisté více náboženskomravním reformátorem nežli theoretickým myslitelem. Základ světového jeho názoru byla filosofie pythagorská, pozdějšími živly platónskými pozměněná. – Apollónios: a.iovi jsou připisovány spisy O obětech (zlomek zajímavý u Euseb. praep. evang. IV., 13); Život Pythagorův (Porph. v. Pyth., 2. zlomek snad u Jambl. v. Pyth. 254 – 264); spis obsahu astrologického (Filostr. III., 41, 1). Sbírka listů Apollóniových dosud zachovaná jest rozhodně podvržena. – Životopis Filostratův vydali nejlépe Westermann (Paříž, 1849) a Kayser (Lipsko, 1870 – 71). Důležitější spisy o něm jsou: F. Ch. Baur, Apollonius u. Christus (»Drei Abhandlungen zur Geschichte der alten Philosophie«, nově vydal E. Zeller, Lipsko, 1876); M. Chassang, Le merveilleux dans l’antiquité, Apollonius de Tyane, sa vie, ses voyages, ses prodiges (Paříž, 1862); D. M. Tredwell, A sketch of the life of Apollonius of Tyana (Nový-York, 1886). Dna.

Jacques Bergier – Viza na jinou Zemi (samizdat, 1989)

…Podle Gustava Meyrinka existuje blíže neurčené a snad nekonečné množství stavů vědomí nadřazených normální bdělosti. Osoba v bdělém stavu se může probudit ještě více a přejít do stavu vyššího vědomí. Meyrenck píše:

„První stupínek se nazývá génius. Ostatní stupně dav nezná a považuje za přelud. Trója byla také považována za přelud, dokud se nenašel člověk, který měl odvahu začít sám kopat.“

To je pár příkladů legend, o kterých bych chtěl hovo v této kapitole. Některé z těchto legend patří minulosti, jiné přítomnosti. Je to podivná věc, dokonce i v současnosti jsou svědectví tak protikladná, že některé události se stávají rychle legendami.

Jako první příklad jsem vybral Apollonia z Tyany. Má pro nás význam (je důležitá osobnost), je záhadou tak důležitou, že Voltaire ji kladl co do historické významnosti před Krista.

Apollonius z Tyany má pro badatele v oblasti divů ještě jednu výhodu, a to, že existuje jeho velice dobrý život od G. R. S. Meada. Dobrý životopisec se musí v lecčems podobat svému hrdinovi.

George Robert Stow Mead se narodil roku 1863 a zemřel v roce l933 a byl pro Apollonia z Tyany ideálním životopiscem. Chronogicky byl posledním soukromým sekretářem paní Blavatské a pomáhal jí v posledních třech letech jejího života.

Byl šéfredaktorem časopisu Theosofické společnosti až do roku 1909. Vydal šestnáct svazků, mezi nimi překlad Upanišad, naprosto podstatný pro každého badatele v této oblasti. Vydával naprosto vynikající časopis „The Quest Rewiew“, o němž je možno říci, že byl anglickou obdobou francouzsého „La Tour Saint-Jacques“. Přesně takového člověka bylo třeba k tomu, aby psal životopis divotvorce.

Neboť Apollonius, pokud skutečně existoval (což není zcela jisté u dalších osobností, o kterých budeme mluvit), zanechal po sobě dojem. Dojem, že byl osobností nadlidskou, naprosto nad obyčejným lidstvem.

Narodil se roku 17 křesťanského letopočtu. U roce 66 byl vypovězen z Říma. Jede do Indie, a vrací se do Řecka. Pak projevuje abnormální schopnosti, zvláště v roce 96, kdy vidí na dálku zavražděného císaře Domiciána. Nakonec zmizí, aniž by bylo možno najít svědky jeho smrti nebo jeho hrob. Bylo mu tedy mezi devadesátým a stým rokem. Zdá se, že cestoval dále než do Indie, do některé z těch zemí, jež nelze vyznačit na mapě, o kterých jsme hovořili v předešlé kapitole. Takto se tradují jeho slova po návratu z těch cest:

Viděl jsem lidi, kteří bydlí na Zemi a přece to není Země, chráněná ze všech stran a přece bez jakékoliv ochrany, kteří nemají nic víc, než co máme my všichni.

Město, které navštívil, se jmenovalo Taronas, název, který zjevně není indický. Nikde jinde není o něm zmínky. Jeho dopisy se podobají spíše vědě než mysticismu. Viděl zvláště model Sluneční soustavy, vytvořený bytostmi nadřazenými lidstvu, který se pohyboval bez jakékoliv opory pod kupolí chrámu.

Také viděl čtyři „živá kola“, zařízení pocházející odjinud, sloužící k přenášení poselství od bohů. Tito bohové byli údajně superinteligentními bytostmi, nikoli lidmi. Zemi opustili a poté uvedli do chodu lidskou civilizaci. Zkrátka mimozemšťané.

Po svém návratu do Řecka se Apollonius zajímal zvláště o zbytky pokročilých civilizací, jež bylo možno v jeho době ještě nalézt.

Také navštívil Krétu a potom Sicílii. Potom strávil, jak se zdá, zbytek svého života v Egyptě, a možná i v zemi, která jeho životopisci byla nazvána Atniopie, která však nemá se současnou Anthiopií nic společného. Podle něho byla tato země obývána buddhistickými Indy. Stopy této indické kolonisace nebyly u pramenů Nilu nalezeny.

Po celý svůj život prováděl zázraky a projevoval to, čemu říkáme parapsychické schopnosti. Čtení myšlenek, jasnovidectví, čtení budoucnosti.

Rovněž léčil tělesně i duševně nemocné. V Alexandrii například popsal požár chrámu v Římě a když došly zprávy, bylo to potvrzeno.

Přičítá se mu schopnost vyprostit oheň z étheru. Zjevně se jedná o jev obdobný s „tajným ohněm“ alchymistů a tím, co Židé nazývali „Gloria Dei“ (viz předešlá kapitola). Víme toho o této věci zatím málo.

V moderní terminologii, zdá se, že se jedná o jev, který leží někde jen mezi energií chemickou a jadernou. Hypotéza je nutně jen vágní, protože chybí důkazy. Odmítl vstoupit na palubu lodi, o níž prohlásil, že se potopí, a také se to stalo. Byl obviněn z čarodějnictví, před tribunálem se stal neviditelným a pak opustil soudní budovu.

On sám všechny tyto jevy považoval za zcela přirozené a sekundární. Jindy vysvětloval, že sopky a příliv jsou zcela přirozené jevy, které člověk jednou pochopí. Velkou část svého času strávil výukou a odpovídáním na otázky.

Tělesně se podobal spíše Indovi než Řekovi. Existují dva jeho portréty a jedna busta. Také existují kulaté basreliéfy. Všude je shodně zobrazován s dlouhými vousy a vlasy. I jeho žáci vypadají jako hipies – abychom užili moderního výrazu.

Neví se pořádně, z čeho žil, neboť odmítal dary. Stále dělal narážky na „znalosti pocházející od Bohů“ a na „démonickou energii.“ Bohové a Démoni však pro něho byly zcela reálné, i když ne lidské bytosti. Lidé mají podle něho všechny schopnosti Bohů a Démonů, ale obvykle jich neumějí užívat.

Napsal mnoho dopisů, většinou zašifrovaných a některé z nich zůstaly. Devadesát pět jich je citováno ve většině vydání Apollonia. Jeden je obzvláště zajímavý. Je to dopis č. 17, zde je z něho výňatek:

Peršané nazývají ty, jež mají božské schopnosti, Mágové. Mág je tedy ten, který je představitelem Bohů, či ten, který sám má božské vlohy.

Také psal knihy, zachovaly se nám však jen ve formě zlomků. Mezi jeho spisy citujme „Knihu obětí“, kde radil, aby se Bohům nepřinášely žádné oběti, že jediná oběť hodná Bohů je užíváni rozumu (chápeme, že se Apollonius líbil Voltairovi), a „Knihu o věštění“ ve čtyřech svazcích, založenou na tom, co se Apollonius naučil v Indii. Apolloniovi současníci napsali, že neměl nic společného s astrologií. Bohužel se nám nezachoval ani jeden ze čtyř svazků. Také jsou zmínky o životě Pythagorově, dále filosofický testament a chvalozpěv paměti.

Musíme uznat, že to všechno nestačí na fantastickou proslulost této osobnosti. Pokud jeho reputace přežila, pak proto, že prováděl neustále zázraky.

Jakožto divotvorce nám jej představuje také jediný živopis, který se zachoval až do našich dnů, Flavius Philostratus (175 – 243 n. l.). Tento životopis byl velice kritizován a autor považován spíše za romanopisce než životopisce se zdravým rozumem. Lepší životopis však bohužel nemáme.

Jeden Apolloniův žák, Damis, si dělal poznámky do sešitu, který se nezachoval. Možná ho jednou najdeme, tak jako se našli rukopisy Mrtvého moře.

G. R. S. Mead v to doufá. Philostratus rekonstruuje téměř dvě století po událostech z třetí a čtvrté ruky, co Damis řekl. Philostratus je obviňován, že si libovolně přidával zázraky. Není jisté, zda jich naopak neubral. Jak píše velmi správně Mead, zdá se být dokázáno, že Apollonius jel do Indie s přesným cílem a že se odtud vrátil s posláním. Do Indie nebo za Indii? Za našeho stavu vědomostí není možné na tuto otázku odpovědět. Philostratus nevěděl o zeměpise Indie vůbec nic a čas od času říká, že Apollonius jel za Indii, „na konec světa“.

Řečnický obrat? Nevíme.

Říká, že centrum vědění, energetická centrála, kterou Apollonius navštívil v Indii, byla v té době jediná na světě.

Apollonius sám napsal: „Nikdy nezapomenu na své učitele a cestuji napříč světem a učím, co jsem se naučil.“

Podstatný bod tohoto učení je, že není třeba mít strach ze smrti: nestojí smrt za to.

Apolloniovo učení také zdůrazňuje, že je třeba mít zdravého ducha a tělesné zdraví pak přijde samo od sebe. K podobnému závěru dospěla moderní psychosomatická medicína.

Tak jako všechny zvláštní osobnosti, vyvolává Apollonius problematické otázky. Můžeme situovat centrum, které navštívil? Jak se Neznámí v tomto centru dozvěděli, že v Řecku existuje vyjímečný mladík? Jak jej zavolali? Jakým poselstvím byl pověřen v Evropě? A další problémy?…

zdroj: Jacgues Berier – Viza na jinou Zemi , 10. část 

Byl Apollonius z Tyany pravý Ježíš Kristus?

Jaroslav Slanina

Žil ve stejné době jako hlavní hrdina Nového zákona, podobně uvažoval, odmítal pohanská náboženství a měl kolem sebe učedníky. Podle některých názorů byl nejen Ježíšovým současníkem, ale dokonce tím, kdo tvůrce novozákonních příběhů inspiroval a podle něj Ježíšovu postavu vytvořili. To alespoň tvrdí ti badatelé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Ježíš ve skutečnosti nikdy neexistoval.

Apollonius se narodil v městečku Tyana, které leží v dnešní turecké Kapadocii. Stalo se tak někdy těsně před zlomem letopočtu, přesné datum už asi nikdo nezjistí. Pocházel z bohaté řecké rodiny, ale to mu nebránilo v tom, aby se dal cestou asketické víry v jednoho Boha. Odmítal pohanské rituály, hlavně obětování živých zvířat nebo dokonce lidí. Na rozdíl od Ježíše ale tvrdil, že nemá smysl se k Bohu modlit a vzývat ho, protože on s námi stejně mluvit nebude. Důležitější je soustředit svou mysl a jejím prostřednictvím se spojit s vyššími sférami. Nechal si narůst dlouhé vlasy a vousy, odmítal fyzickou lásku, alkohol a maso, spal na holé zemi a oblékal se jen do lněných halen.

Tento Ježíšův „dvojník“ za svůj dlouhý život nacestoval, tedy spíše nachodil stovky, možná tisíce kilometrů nejen po rodném Turecku, ale také po Palestině, Egyptě a Sýrii. Podle některých svědectví se dostal dokonce do Indie, kde studoval buddhistické náboženství. Při svých cestách se možná setkal s Ježíšem, pokud tedy ovšem opravdu žil. Svými současníky byl považován za muže, který je schopen konat zázraky. Nejednalo se jen o vyléčení na smrt nemocných. Uměl věštit budoucnost, předpověděl prý naprosto přesně smrt císaře Domiciana. Ve chvílích duševního „vytržení“ se mu kolem hlavy vznášela svatozář.

Jeho názory rozčilovaly římské úředníky a Apollonius se dostal až k již zmiňovanému císaři Domicianovi, který jej chtěl potrestat. Po několikahodinové rozmluvě ale prohlásil, že se jedná o skutečně svatého muže a nechal ho v klidu a míru odejít. A to i přesto, že filozof mu nejspíš nezatajil ani ono osudné proroctví o jeho úmrtí.

Apolloniovo učení bylo rozhodně jedním z těch, které inspirovaly vznik křesťanství. A sám filozof a učenec se nejspíš stal předobrazem novozákonního vizionáře, který žije v chudobě, chodí krajem společně se svými učedníky a promlouvá k lidem, aby přijali „pravou“ víru a zavrhli pohanské bludy. Na rozdíl od Ježíše se ale dožil vysokého věku, možná dokonce okolo stovky, a na rozdíl od proroka, jehož učení je dnes jedním z hlavních světových náboženství, byl tolerantním myslitelem, kterému byla jakákoliv demagogie cizí.

Zdroj: Apollonius z Tyany – proč proto historie