Zdeněk Váňa – Od theosofie k antroposofii pdf

Přinášíme fundovaný a poučený článek Zdeňka Váni, zkoumající vývoj Theosofické společnosti a důvody, které vedly Rudolfa Steinera k odchodu z Teosofické společnosti a směřování k Antroposofii. 

zdroj: http://antroposof.sk/diela_pc/vana_od_theosofie.pdf

Od theosofie k anthroposofii

Zdeněk Váňa

Před léty, když jsem měl ještě čas navštěvovat antikvariáty a lovit v nich věci,
které mne zajímaly, nezřídka se mi mezi nimi objevovaly knihy, z nichž jsem
postupně budoval svou anthroposofickou knihovnu, padl mi do rukou spis v deskách,
do jakých se svazovaly knihy v 17. – 18. století, se slibným názvem “ARBATEL sive
de magia veterum” čili o staré magii. ARBATEL = hebrejsky “4 svatá písmena Boží”,
t.j. JHVH.

Kniha obsahovala především výklad o duchovních bytostech planet s jejich
okultními symboly spolu s návody ke vzývaní a s modlitbami. Datum vydání: 1680
(Duisbury – Frankfurt). Charakteristická byla pro knihu zvláštní směsice němčiny a
latiny a vážný, zbožností naplněný styl, který naznačoval, že tu nejde o okultní
literaturu běžného typu. Největší překvapení mne však čekalo na poslední stránce
knihy, která obsahovala tuto definici:
Scientia Boni – die Weisheit des Guten getheilet in:
Theosophiam oder Göttliche Weisheit, diese wird getheilet in Notitiam Verbi Dei -
Erkenntnis des Wortes Gottes und wie nach demselben das Leben soll angestellt
werden. Notitiam Gubernationis dei – Erkenntnis und Wissenschaft der Regierung
Gottes durch die Engel und Geister, welche die Schrift nennet item Verständnis der
Dienst der Engel.
Anthroposophiam – Menschliche Weisheit, getheilet in: Scientiam oder
Wissenschaft der Natur und der natürlichen Dinge; Prudentiam, in Fürsichtigkeit in
Menschlichen Dingen.
Další moje pátrání ukázalo, že moje kniha patří až k pozdějším vydáním a že její
nejstarší zachovaný tisk vyšel již v r. 1575 v Basileji, s poukazem na ještě starší, ale
nezachovanou, latinsky psanou předlohu z r.1531.

Theosofie a anthroposofie byly tedy pojmy známe při nejmenším již v 16. století,
a to nikoli jako něco, co by se vzájemně vylučovalo nebo stálo proti sobě, nýbrž jako
nedílná součást vyššího, nadřazeného pojmu Scientia boni – moudrosti či vědy o
Pozoruhodné je také členění obou “disciplin dobra”.

Theosofie na “poznání Slova Božího a jak podle něho uspořádat život”, v němž jde o hlubší poznání božského
Logu, smyslu jeho zjevení a morálních důsledků tohoto poznání pro život člověka. A
na “poznání vlády Boží”, t.j. světa božských hierarchií, jejich sfér a konkrétního
působení. Člověk jako duchovní bytost k nim patří jako nejnižší desátá hierarchie.
Anthroposofie na “poznání přírody a jejích říší”, k nimž patří rovněž člověk podle
svých schrán, a na “obezřetnost v lidských věcech”, t.j. praktickou morálku,
vyplývající z této čisté lidské moudrosti. V tomto dělení jakoby byly předjímány oba
díly Steinerovy “Filozofie svobody”, noetický a ethický. Právě tato poslední stránka
ARBATELU, jehož autor je jinak anonymní, svědčí o tom, v jakém duchovním
prostředí spis vznikl. Jde o rosikruciánské kruhy působící skrytě v Evropě od konce
středověku jako příprava novověkého duchovního vývoje a vystupující zčásti na
povrch v době Komenského, který byl z této strany inspirován zejména ve svých
pansofických spisech. Je proto pochopitelné, že jak moderní anthroposofie, tak zčásti
i theosofie se hlásí k rosikruciánskému hnutí jako k jednomu ze svých předchůdců.
Tímto tématem se budeme zabývat podrobněji v jedné z příštích přednášek.

Britský vydavateľ indických novín A. P. Sinnett, ktorému boli adresované slávne listy mahátmov.
Theosofie jako moudrost Boží, kterou má člověk hledat hlubším poznáním
duchovního kosmu, žila tedy ve spirituálním životě Evropy již po řadu století, když v r.
1875 byla založena Theosofická společnost, která dala tomuto hnutí či spíše
duchovnímu zaměření organizační základ. U kolébky TS stály dvě osobnosti: Helena
Petrovna Blavacká (literárně známá jako Blavatsky) a plukovník Henry Steel Olcott.
Povšimněme si nejprve historického vývoje Společnosti a významu jejích hlavních
představitelů.

Helena Petrovna Blavacká se narodila r. 1831 v ruské Jekaterinoslavi jako dcera
carského plukovníka von Hahna, tedy z německé rodiny usazené v Rusku. Od
dětství se u ní projevovaly mimořádné psychické vlastnosti, především mediálního
rázu, jimiž šokovala své okolí, hlavně vlastní rodinu, s níž žila v konfliktních vztazích.
Z odboje vůči ní a z touhy po osamostatnění se provdala jako 18-tiletá za
viceguvernéra arménského Jerevanu, o 30 let staršího Nikifora Blavackého, od
něhož se však ihned po svatbě odloučila. Pak se vydala na dlouhé cesty po Evropě,
Asii i Americe a r. 1851 se setkala v Londýně s tajemnou osobností, známou pak v
theosofické literatuře jako “Mahátmá či Mistr M” (Morya). Poznala v něm někoho, kdo
se jí zjevoval v jejích vizích již od dětských let. Dostala od něho pokyn, aby se
studiem a duchovním školením připravila na své působení v okultní společnosti.

Na jeho další pokyn pak odjela r. 1873 do New Yorku, kde měla čelit vlně spiritizmu,
který tehdy zaplavoval Ameriku, stejně jako Evropu, jako hnutí, které bylo ve svých
počátcích sice jakousi reakcí proti jednostrannému materializmu, ale samo nakonec
mu propadalo, ve snaze podávat “hmatatelné” důkazy o existenci duchovního světa.

V New Yorku se seznámila s o rok mladším plukovníkem Olcottem, účastníkem
občanské války v Americe v letech 1861-65, který se zajímal o hypnotizmus a
mesmerizmus a psal o spiritistických jevech. Pozornost vzbudila zejména jeho kniha
“People of the Other World” (1875). Spolu s ním založila na podzim r. 1875
Theosofickou společnost, jejímž prezidentem se stal plukovník Olcott, působící jako
organizátor Společnosti, zatímco H. P. Blavacká byla jejím duchovním centrem. Již v
r. 1877 udivila svými obsáhlými okultními znalostmi v knize “Isis Unveiled” (Odhalená
Isis), které však podle jejího vlastního tvrzení pocházely především z inspirace
Mistrů, kteří stáli v pozadí a používali ji jako svou prostřednici a médium. Na jejich
pokyn bylo také hlavní sídlo TS přeloženo r. 1879 do Adyaru v Indii.

O těchto Mistrech podal první informaci podle sdělení H. P. Blavacké americký
žurnalista A.P. Sinett, a to v knize “The Occult World” z r. 1881, která vzbudila velkou
senzaci, o dva roky později pak v mnoho diskutovaném spisu “Esoteric Buddhism”,
jenž byl jakýmsi prvním systematickým souhrnem theosofického učení. Velmi
oblíbeným čtením se stalo “Světlo na cestu” (Light on the path) Mabel Collinsové
(1885), kde jsou rovněž zmínky o Mistrech. R. Steiner k němu napsal později výklad
a komentáře a doporučoval některé jeho části k meditacím. Hlavním theosofickým
dílem se však stalo “The Secret Doctrine” H.P. Blavacké z r. 1888, třísvazkový
konglomerát okultních nauk, o němž Blavacká výslovně uvádí, že jde o učení Mistrů,
které ona sama jen nedostatečně zprostředkovává. Oněmi Mistry byli především
kašmírský Morya a tibetský Kuthumi.
Na tomto místě se musíme zmínit o tom, kdo vlastně byli oni “Mistři”. Rudolf
Steiner sám o nich rovněž hovořil a nazýval je “Mistry moudrosti a souladu pocitů”.
Charakterizoval je jako lidské bytosti, které prošly již všemi fázemi vývoje lidstva a
tím, že plně využívaly svých inkarnací, dosáhly na svém duševně-duchovním vývoji
stupně, jehož normální dnešní člověk dosáhne až ve velmi vzdálené budoucnosti.
Získaly všechny dosažitelné pozemské zkušenosti a jsou tak schopny tvořivě působit
a duchovně vést lidstvo.

Tvoří jakési kolegium či lóži Dvanácti, jejichž úkolem a cílem je naučit lidstvo během jednotlivých kulturních období chápat smysl činu Kristova - “Mistra všech Mistrů”.Podle R. Steinera bylo theosofické hnutí ve svých počátcích skutečně
inspirováno Mistry, později, po přesídlení do indického Adyaru se však situace
změnila. Chaotická duše H. P. Blavacké, s jejím odporem k vědeckému myšlení a k
myšlenkovému elementu vůbec, jejž sdíleli i její následovníci, vedla k tomu, že do
inspirovaného poznání se příliš vměšoval osobní prvek a diletantsky je zkresloval. To
nakonec způsobilo, že původní inspirátoři se z oficielní TS stáhli a tato se stala
rejdištěm nejrůznějších okultních sil a mocenských cílů. Podle tvrzení H.P. Blavacké
se jí Mistři zjevovali v astrální nebo i zmaterializované podobě, což souvisí se
schopností projekce, dosvědčené i v jiných případech (viz. Autobiografie Yogánandy)
po případe udělovali svá poučení a příkazy v dopisech, rovněž zmaterializovaných a
padajících jakoby se stropu – to je však pro vědomí současného člověka
anachronismus, jak si blíže dále vysvětlíme.

V roce 1885 došlo právě v této věci ke skandálu, když se ukázalo, že Blavacká
dostávala i zfalšované dopisy. Stala se obětí podvodu, sama však byla označena za
podvodnici. Skandál měl za následek, že mnoho členů TS přestalo na Mistry věřit a
ze Společnosti vystoupilo. H. P. Blavacká musela složit svou funkci a opustit Indii.
Zůstala pak již v Evropě a usadila se v Londýně, kde roku 1887 založila časopis
Lucifer a lóži, v níž působila jako duchovní učitelka. Z této lóže vznikla r. 1888
“Exoteric Section of Theosophical Society”, která se zavázala věrností Mistrům.
Došlo však opět k vnitřním neshodám a tak už v roce 1889 sa sekce osamostatnila
pod názvem “Eastern School of Theosophy”. Za svou nástupkyni jmenovala před
svou smrtí r. 1891 Annie Besantovou. V čele TS zůstal plukovník Olcott, zatímco
“Esoterní školu” vedla A. Besantová. Povšimněme si blíže posledně jmenované třetí
osobnosti, která sehrála významnou roli v dějinách TS. Annie Besantová, rozená
Woodová, pocházela ze zbožné irské rodiny, usedlé v Londýně, kde se také r. 1847
narodila. Jako 20-tiletá se provdala za anglikánského faráře Franka Besanta, od
něhož se však po 6-tiletém manželství opět odloučila. Stala se volnomyšlenkářkou a
věnovala se sociální politice – platila za nejlepší řečnici Anglie. Zajímala se však
zároveň o spiritismus a hypnotismus. Když vyšlo r. 1888 “Tajné učení” H. P.
Blavacké, cítila se jím hluboce oslovena. Zanechala své dosavadní činnosti, vstoupila
do TS a stala se osobní žákyní Blavacké. Skrze ni dosáhla také údajně kontaktu s
Mistry. Po její smrti vedla od r.1891 Esoterní školu v Londýně a po smrti plk. Olcotta
v r. 1907 byla jmenována i prezidentkou TS. Stalo se tak údajně na pokyn Mistrů,
kteří se měli objevit u úmrtního lože plk. Olcotta a doporučit mu jmenování A.
Besantové. R. Steiner, který již tehdy působil jako sekretář německé sekce TS, se od
této verze a způsobu distancoval jako od “absurdní historky, která byla vlastně již
počátkem konce TS”.

Až do té doby si A. Besantová získala nepochybně velké zásluhy, jak v
esoterním, tak i veřejném životě. Založila např. v Benáresu r. 1898 Central HinduCollege,
z níž se vyvinula Hinduistická univerzita. Podporovala i úsilí Indů o větší
nezávislost na britské nadvládě a byla i uvězněna. Po určitou dobu působila dokonce
i jako prezidentka indického Národního kongresu. Až teprve po r. 1920 se vzdala vší
politické aktivity (zemřela r. 1933 v Adyaru v Indii). Od r. 1907, kdy se
A. Besantová stala prezidentkou TS, dostávalo se theosofické hnutí skutečně do
krize, způsobené autoritářskými praktikami, které jsou nepřiměřené duchovnímu
životu člověka na dnešním stupni vědomí. Neblahý vliv vykonával v tomto směru na
A. Besantovou Charles Webster Leadbeater, další významný činitel TS, působící
však spíše jako šedá eminence z pozadí.

Narodil se téhož roku jako A. Besantová (1847), podle jiné verze 1856 v
Northumberlandu v Anglii, část svého mládí prožil však s rodiči v Brazílii. Od r. 1879
působil po určitou dobu jako farář anglikánské církve. Zajímal se přitom o spiritizmus
a r. 1883 vstoupil do TS. Na základe dopisu Mistra Kuthumi, jejž mu zprostředkovala
Blavacká, opustil Anglii a odebral se s H. P. Blavackou do Indie. Stal se i sekretářem
ceylonské sekce TS. Ač anglikánský kněz, přestoupil s velkou pompou k buddhizmu.
R. 1889 se však vrátil do Londýna, kde úzce spolupracoval s A. Besantovou. R. 1906
vypukl kolem něho skandál, při němž byl obviněn z morálních poklesků a musel
opustit TS. Podle vyjádření R. Steinera souvisely tyto poklesky s nebezpečnými
okultními praktikami (sexuální magie), jichž Leadbeater používal. Na rozdíl od R.
Steinera, který zdůrazňoval nezbytnost morálního úsilí v zájmu objektivity
duchovního poznání, Leadbeater prohlašoval, že takovou potřebu necítí.

Ciele Teozofickej Spoločnosti
1. Vytvoriť jadro všeobecného bratského zväzku ľudstva, bez rozdielu
vierovyznania, národnosti, pohlavia a spoločenského postavenia.
2. Pestovať znalosť pravdivého jadra všetkého náboženského života.
3. Skúmať hlbšie duchovné sily, ktoré sa skrývajú v ľudskej prirodzenoasti
a ostatnom svete.

V popsané scéně při smrti plk. Olcotta bylo však přesto Mistry údajně
doporučeno opětné přijetí C. W. Leadbeatera do TS. A. Besantová to skutečně
prosadila – přes odpor mnohých význačných členů TS, kteří na protest proti tomu ze
Společnosti vystoupili (např. Mead, Schuré a d.). A. Besantová se tak ocitla zcela
pod sugestivním vlivem Leadbeatera, který skrze ni vlastně Společnost ovládal. Z
jeho podnětu došlo také ke známé aféře s indickým chlapcem Krišnamurtim, která
sehrála ve vývoji TS negativní roli a nakonec vyústila v oddělení Anthroposofické
společnosti od TS. Jak k tomuto osudovému vývoji došlo? Dva roky před svou smrtí
prohlásila H. P. Blavacká, že vlastním posláním TS je příprava na příchod “světového
Učitele”. Když Leadbeater začal spolupracovat s A. Besantovou, vzal si za úkol
tohoto příštího velkého Učitele vyhledat. Pozornost se soustředila nejprve na 13-
tiletého syna sekretáře americké sekce TS Huberta van Hooka, kterého začal
Leadbeater vychovávat. Tato práce byla však přerušena jeho zmiňovaným
vyloučením z TS v r. 1906.

Po svém opětném přijetí objevil Leadbeater v r. 1909 nového kandidáta v Indii -
14-tiletého chlapce Krišnamurtiho, v němž spatřoval schránu pro vtělení onoho
Učitele – Bodhisattvy Maitreyi, příštího Buddhy podle buddhistické tradice. Začal jej
okultně školit a prováděl s ním i zasvěcovací rituály, v nichž hráli významnou úlohu
“Mistři”, pod jejichž údajnou ochranou a vedením se celá záležitost odehrávala.
Korunu pak celé věci nasadila A. Besantová, když podle svého zkresleného pojetí
podstaty křesťanství ztotožnila domnělého Bodhisattvu s nově vtěleným Kristem. Z
iniciativy Leadbeaterova žáka George Arundala založila Besantová s Leadbeaterem
r. 1911 “Order of the Star in the East” jehož hlavou byl Krišnamurti, zvaný též svým
“věčným” jménem Alcyone, a jehož posláním bylo vytvořit pro působnost příštího
Učitele příslušnou atmosféru.

To ovšem způsobilo velké třídění duchů, pro mnoho předních členů TS byla celá
záležitost nepřijatelná, na 700 indických theosofů vystoupilo tehdy z TS na protest
proti “založení nového náboženství”, jak to nazývali. Především však R. Steiner a s
ním většina německé sekce striktně odmítl v této věci spolupracovat.

Došlo k roztržce a německá sekce, vyloučená A. Besantovou z TS, se proměnila v
Anthroposofickou společnost, k níž se připojili i mnozí členové z jiných zemí. Iniciátor
celé aféry Leadbeater odešel již r. 1913 z Indie do Austrálie, kde se podílel na
založení tzv. Liberální anglikánské církve, stal se jejím farářem a později i biskupem
(U1934): Kruh proměn anglikánského faráře a později buddhisty se tak uzavřel.
Krišnamurti sám, když dospěl, začal pochybovat o svém poslání, z úcty k A.
Besantové a pod jejím sugestivním vlivem setrvával však ještě po určitou dobu ve
své přidělené úloze, aby r. 1929 na shromáždění “Řádu” se s ní definitivně rozloučil a
řád rozpustil. Žil pak v Londýne jako nezávislý filosof a duchovní učitel zdůrazňující
plnou svobodu duchovního života. Zemřel v r. 1986 ve věku 91 let. Tolik tedy k vnější
historii TS v souvislosti s působením R. Steinera v jejím rámci.

Otázkou nyní je, proč se spojil s tímto hnutím, které nebylo schopno nalézt přiměřený vztah k bytosti
Kristově, R. Steiner, pro něhož právě tento vztah byl jádrem jeho duchovního úsilí?
Odpověď nalezneme v některých jeho projevech z oné doby, v jeho vlastním
životopise i na jiných místech, např. v dopise Marii von Sivers z 9.1.1905, když
působil již třetí rok jako generální sekretář německé sekce TS: “Mohu Ti jen říci,
kdyby mne Mistr nedokázal přesvědčit, že theosofie je přes všechno pro naši dobu
nutná, psal bych i po r. 1901 jen filosofické knihy a hovořil jen literárně a filosoficky”.

V rozhovoru s francouzským spisovatelem Eduardem Schuré i jinde
zdůrazňoval, že právě v theosofickém hnutí nalézal předběžné prostředí, v němž
mohl mluvit v době ovládané materialistickým nebo agnostickým myšlením otevřeně
o svém duchovním poznání a kde nalézal také duše, které ho v tomto směru byly
schopny chápat. To se ukázalo zřejmým již r. 1900, když začal přednášet v knihovně
hraběte Brockdorffa, tehdejšího předsedy německé TS, o mystice a o křesťanství
jako o mystické skutečnosti. Oba přednáškové cykly, které brzy vyšli i knižně, nalezly
velký ohlas v theosofických kruzích, takže na podzim r. 1902 byl hrabětem
Brockdorffem požádán, aby vstoupil do TS a stal se generálním sekretářem její
německé sekce TS. Steiner tuto nabídku přijal s podmínkou, že slečna Marie von
Sivers, která členkou TS již byla, bude s ním spolupracovat.

Příznačné je, že jeho první přednáškový cyklus, který přednášel v kruhu Die
Kommenden v nové funkci, měl název “Od Zarathustry k Nietzschemu. Vývoj lidstva
podle světových názorů od nejstarších orientálních dob až do přítomnosti – čili
anthroposofie”. Naznačil tím směr, který pak důsledně v tomto prostředí sledoval:
úsilí o poznání duchovního světa, vycházející z hlubšího pochopení podstaty člověka
a jeho možností. Nebyl to směr, který by se stavěl proti theosofii, jež navazovala na
staré mysterijní tradice, nýbrž směr, který jí dával pouze těžiště přiměřené dnešní
době, kdy božské moci daly všechno do rukou člověka, aby mohl sám ze sebe, ze
svého svobodného rozhodnutí a svých schopností nalézat cestu k božské moudrosti
- theosofii. Proto také jedno z jeho hlavních děl oné doby nese název “Theosofie”.

Na rozdíl od tehdejších předních představitelů theosofického hnutí mu bylo
ovšem jasné, že tato cesta nemůže být jiná než křesťanská, ve smyslu západní
křesťanské esoterie. V této věci byl nekompromisní, i když mluvil zasvěceně a s
úctou o východní spiritualitě a oceňoval i zásluhy H. P. Blavacké i Annie Besantové a
jejich schopnosti. Poukazoval na to, že původní založení TS v New Yorku mělo
vysloveně západní charakter. Měl jej i první spis Blavacké “Isis Unveiled”, který byl
velkým souhrnem okultních pravd. Pouze forma, jíž byly tyto pravdy sdělovány, byla
značně zkreslená, ba zkarikovaná – asi jako krásná tvář ve vypouklém zrcadle. Šlo o
inspirace západních zasvěcenců z rosekruciánských kruhů přijímané však
nepřiměřeným chaotickým způsobem, vzhledem k nedostatečnému intelektu a
filozofickému vzdělání Blavacké.Proto také v dalším vývoji tito iniciátoři západu                                                                                                             ustoupili do pozadí a skrze duši Blavacké, neobyčejně citlivou pro takovéto vlivy,                                                                                                       působili jen východní Mistři.

Tak vzniklo její “Tajné učení” a tak vznikl i Sinnettův“Esoterní buddhismus”.                                                                                                                             I zde však došlo ke značným zkresleninám a nakonec i
východní iniciátoři postupně stahovali svůj vliv z oficiální TS, do které pak začaly
pronikat okultní moci nižšího řádu.
Annie Besantová se podle R. Steinera svým čistým způsobem myšlení i života
dostala zpočátku do výše uvedeného iniciačního proudu, později se však ocitla pod
vlivem některých Indů, kteří se pokoušeli diletantským způsobem kombinovat
východní moudrost s německou filosofií a zejména pod vlivem problematického
okultisty C. W. Leadbeatera, který, jak jsme už výše uvedli, zavedl theosofické hnutí
na scestí. V této situaci a u vědomí, že u kolébky TS stáli praví iniciátoři, se Steiner
rozhodl spojit se s tímto hnutím i přes jeho současné nedostatky, protože v něm
spatřoval počáteční nástroj pro duchovní život přítomnosti, který ale musí dostat svou
pravou podobu přijetím Kristova principu jako centrálního kosmického činitele vývoje.
Zdůrazňoval, že bez tohoto principu by theosofické hnutí nemohlo působit na
západní kulturu, která má v křesťanství své východisko. Východní iniciace by tu stály
jen jako něco sektářského vedle živé kultury a míjely by se jejím posláním. Ztráta
Kristova principu by pak znamenala zároveň ztrátu smyslu země, která záleží v
poznání a realizaci intencí živě působícího Krista.

Přesto však, že R. Steiner zaujímal v této věci důsledný postoj, zachovával krajní
toleranci k jiným názorům v rámci TS a nikdy nevstupoval do polemiky s nimi, nýbrž
stavěl prostě své vlastní poznatky vedle jiných koncepcí a ponechával tak členem a
zájemcům o theosofii plnou svobodu volby. Když např. Annie Besantová podala
nástin vývoje člověka a světa podle tradičních nauk ve své “Ancient Wisdom”, vytvořil
R.Steiner ve své “Theosofii” z r. 1904 ucelený obraz tématu, doplňující a upřesňující
jednostrannosti a mezery v knize Besantové, aniž by se přitom pouštěl do kritického
hodnocení. Annie Besantová sama uznávala schopnosti R. Steinera a ponechávala
mu proto od r. 1907 plnou volnost samostatného vedení Esoterní školy v německy
mluvící oblasti, neboť vyznávala hinduismus a sama se nepovažovala za
kompetentní ve vztahu ke křesťanství. Brzy na to se však situace změnila, když přes
své prohlášení vystoupila pod vlivem Leadbeaterovým s učením o Kristu, které bylo v
plném protikladu proti poznání R. Steinera. Zatímco R. Steiner stále zdůrazňoval, že
Kristus se zjevil pouze jednou ve fyzickém těle a od mystéria na Golgotě se stal
vedoucím duchem Země, který působí nadále v nadsmyslové sféře, začala A.
Besantová učit, že Kristus je pouze jedním z učitelů lidstva a že je možno očekávat
brzy jeho novou pozemskou inkarnaci. Od toho byl pak už jen krůček k již zmiňované
aféře s Krišnamurtim.

Vztah ke Kristu se tak stal zkušebním kamenem. Jestliže jej nenalezla již H.P.
Blavacká, která nijak neskrývala svou nechuť ke všemu židovské27 mu včetně
křesťanství, pak to ještě větší měrou platilo o jejich nástupcích. A to vzdor
proklamovanému heslu TS: “Satját násti paro dharmah” “Není vyššího náboženství
než pravda”.

Základním christologickým omylem těchto čelních představitelů TS byla záměna
Ježíše Nazaretského s Ješu Ben Pandirou, velikým učitelem egyptských Therapeutů
a palestinských Essejců, který podle Talmudu žil v letech 105 -70 př. Kr. a
připravoval své žáky na příchod Mesiáše. Ocitl se přitom v konfliktu s farizei, byl
ukamenován a pro potupu pověšen na stromě. K této záměně došlo už ve starověku,
např. u řeckého filosofa Celsa v 2. stol. po Kr., objevuje se v 19. století u Ernsta
Haeckela, v “Odhalená Isis” Blavacké, jakož i v “Esoterním křesťanství” A. Besantové,                                                                                                  která uvádí datum narození Ježíšova na r. 105 př. Kr. “za konsulátuPublia Rutilia Rufa a Gnaea Mallia Maxima”.
 
Tato tvrzení dokonale vyvrátily nálezy essejských rukopisů u Mrtvého moře po 2.
světové válce, které svědčí o tom, že Mesiáš byl tímto řádem teprve očekáván a
potvrzují zároveň některé údaje R. Steinera o Essejcích a jejich vztahu k Janu Křtiteli
i k Ježíši Nazaretskému. Essejské dokumenty mluví sice s úctou o velkém učiteli,
umučeném farizei, neztotožňují jej však s Kristem, na jehož příchod se teprve
připravovali. Naopak z jejich řad pocházeli četní Kristovi učedníci a je příznačné, že
spolu se šířením křesťanství tento řád zanikl. V této souvislosti může vzniknout
otázka, jak se přední představitelé TS, jako byla H. P. Blavacká, A. Besantová,
Leadbeater, o jejichž mimořádných schopnostech jinak nemůže být pochyb, mohli
dopouštět omylů v tak centrální otázce, jako je podstata bytosti Kristovy a význam
křesťanství pro vývoj lidstva. Tuto otázku si kladli četní theosofové právě v oné
kritické době, kdy byla německá sekce nucena se od TS oddělit.

R. Steiner na ni odpověděl v přednášce, kterou proslovil v Berlíně v březnu 1913
a věnoval omylům v duchovním bádání. Ukazuje v ní, jak i duchovní badatel se může
dopustit závažných omylů, jejichž překonávání je mnohem těžší než v obyčejném
životě, jestliže se nezbavil určitých předpojatostí, antipatie, sebelásky a sobectví,
jestliže nevyvinul zdravou sílu úsudku a silnou moralitu. Když si člověk neosvojil
ostrou schopnost rozlišování pravdivého od jevu, pak může dojít při jeho duchovním
školení k nesprávnému vývoji nadsmyslových orgánů (”lotosů”) a tím i ke
zkreslenému vnímání duchovních skutečností – podobně jako v případě vadných
smyslových orgánů vzhledem ke smyslové skutečnosti.
Stejně tak slabá moralita vede k zakalení a zamlžení nadsmyslových zážitků a
tím i k jejich nesprávné interpretaci. Proto má duchovní školení nezbytně i svou morální stránku.

Člověk se musí zbavit zejména vší osobní ctižádosti, ješitnosti,
jednostranných sympatií a antipatií, má-li dosáhnout v duchovním vnímání objektivity.
To má svůj pádný důvod. Je to totiž proto, že vlastně prvním nadsmyslovým zážitkem
při duchovním školení není nic jiného než stínová projekce vlastního duševního
života. Považuje-li člověk tuto projekci za duchovní skutečnost, pak můžeme mluvit o
halucinacích. K pravé duchovní skutečnosti se člověk dostane teprve tehdy, když si
plně uvědomí, že v tomto prvním zážitku jde o zrcadlení sebe samého a když se
uschopní je se svou vůlí se svého vědomí vymazat. To však není možné právě bez
překonání sebelásky a sobectví, což je ovšem nesmírně těžké, neboť člověk má
přitom pocit, jakoby ztrácel půdu pod nohama, jakoby ztrácel sebe sama. Vľavo:
Henry Steel Olcott, jeden z prvých členov teozofickej spoločnosti a celoživotný priateľ
madame Blavatskej, India 1883. V strede: Rudolf Steiner s Annie Besantovou v
Mníchove, 1907. Vpravo: Annie Besantová a Džiddu Krišnamurti, ktorý teozofiu
neskôr odmietol.
Bez tohoto opravdového sebepoznání a sebepřekonání nemůže však člověk
rozlišit to, co žije v jeho nitru, v jeho podvědomí, od objektivních skutečností a
zaměňuje pak jen své subjektivní zážitky za objektivní nadsmyslový svět.

Možnosti omylu v tomto směru jsou pak dvojího druhu:

1) Jestliže chce člověk poznávat duchovní svět cestou spiritismu, tj. když vnáší
obyčejné vědomí do nadsmyslového, lpí na jevech a chce nazírat duchovní
skutečnosti jako smyslová – místo duchů chce vidět zhuštěné “duchy” a přinášet tak
hmatatelné “důkazy” o existenci duchovního světa. Ve skutečnosti je tu zachycován,
jak zdůrazňuje R. Steiner, jen jakýsi odpad duchovního světa, odložené a odumírající
schrány, považované mylně za individuality zemřelého, které je možno pomocí medií
zmaterializovat, ba i fotografovat. Nejde tu tedy o skutečné duchovní, ale jen
“duchařské bádání”. Je příznačné, že původním podnětem vzniku TS bylo vlastně
čelit vlně spiritismu, která začala zaplavovat v 19. století západní svět a jež není
ničím jiným než snahou chápat i duchovní svět materialisticky, směšovat duchovní a
fyzický svět. V pozdějším vývoji se však v rámci TS používalo při duchovním bádání
stále více atavistických mediálních metod.

2) Druhým velkým zdrojem omylů je falešná mystika, usilující o duchovní
poznání v extazi: Je to stav, který souvisí se zesílenou sebeláskou, v němž člověk
vychází sice ze sebe, odpoutává se zdánlivě od svého ego, ale přitom tím více
zůstává sám v sobě – hledá Boha ve svém nitru, ve skutečnosti se však noří jen do
vlastního zbožněného já. Domnělá láska k Bohu je pak jen zakuklenou sebeláskou,
umocněním sebe sama. To má za následek, že člověk nevidí duchovní skutečnosti,
ale jen jejich části – jen to, co je vlastní duši ztravitelné a co ji dělá dobře, co jí
naplňuje blažeností. Vlastní duchovní svět zůstává přitom mimo a nedostupný. Jako
ve spiritismu a mediálnosti člověk směšuje smyslový svět s duchovním, tak při extazi
vnáší člověk do duchovního světa sama sebe, svůj vlastní duševní život. Obojí vede
k omylům a k falešnému obrazu světa.

Oba tyto zdroje omylů sehrály svou roli v historii TS, domnělých setkáních s
Mistry a v přijímání jejich “pokynů”, jež byly často projekcí vlastních přání a skrytých
myšlenek, zejména však ve zcela zkresleném chápání Krista a smyslu křesťanství,
jež zavedlo TS do slepé uličky. V úsilí o duchovní poznání je proto třeba oba tyto
zdroje omylů znát a hledat cestu mezi oběma extrémy: se zdravým a střízlivým
smyslem pro skutečnost, klidným pozorováním a jasným, logickým myšlením, které
je tím nejlepším nástrojem a východiskem objektivního poznání duchovního světa.

Neboť v myšlení má člověk schopnost, která souvisí s duchovním světem a dává mu
proto možnost jej chápat – pokud je k tomu patřičně vyvine. Zbývá nyní odpovědět na
otázku, jaký je tedy vztah mezi theosofií a anthroposofií, jak spolu souvisejí, v čem se
liší či doplňují?

Z výše uvedeného nástinu vývoje theosofického hnutí vyplývá především, že je
třeba jasně rozlišovat mezi vlastní theosofií, která je sama o sobě oprávněným
životním postojem, a Theosofickou společností jako její vnější představitelkou,
značně nedokonalou a podléhající ve svých reprezentantech omylům. Ještě v době
svého theosofického působení, v němž vlastně od počátku vyvíjel anthroposofické
pojetí, R. Steiner sám charakterizoval v přednáškovém cyklu “Anthroposofie,
Psychosophie, Pneumatosophie” z r. 1909 anthroposofii jako střední cestu poznání
mezi theosofií a přírodní vědou – cestu, která se pokouší spojovat moudrost, kterou
lze získat v duchovních světech, s poznáním jednotlivostí, jež lze zjišťovat na zemi:
“Anthroposofii lze charakterizovat tak, že si říkáme: postav se doprostřed mezi Boha
a přírodu, dej hovořit člověku v sobě o tom, co je nad tebou a prosvítá do tebe, a o
tom, co proniká do tebe ze zdola – pak máš anthroposofii, moudrost, jíž hovoří
člověk”. “A tak stojí jaksi na nejnižším stupni anthropologie a na nejvyšším, kde
mnohým mizí schopnost poznávat, theosofie”.

Anthroposofie chce tak hovořit z hlediska, jež pohlíží zároveň vzhůru i dolů.
Člověk je jejím nejdůležitějším objektem pozorování a v důsledku toho i východiskem
poznání, počínaje jeho fyzicko-smyslovou stránkou, kterou se zabývá přírodní věda,
a konče jeho duchovní podstatou, jež souvisí s božským duchovním světem, o jehož
poznání usiluje theosofie. Směrem dolů snaží se pochopit smyslový svět z jeho
duchovní podstaty, směrem vzhůru snaží se rozšířit hranice smyslového poznání
přírodní vědy do světa příčin v nadsmyslové oblasti.

Platí tu tedy nejen ono Goethovo “skrze smysly k duchu”, nýbrž i naopak z ducha
k pravému chápání všeho smyslového. Z tohoto centrálního postavení anthroposofie,
jak ji chápe R. Steiner, vyplývá vlastně skutečnost, že v sobě spojuje a zahrnuje oba
póly. Uvědomíme si to, když porovnáme charakteristiku theosofie a anthroposofie,
jak jsme si ji uvedli v úvodu z knihy ARBATEL, s rozsahem díla R. Steinera.
Nalezneme v něm jak obě části theosofie, tj. notitiam Verbi Dei a notitiam
gubernationis Dei, tak i anthroposofie, tj. scientiam a prudentiam. Co jiného jsou
např. jeho knihy “Theosofie”, “Tajná věda”, jeho přednášky o Genezi nebo jeho
evangelijní cykly, než notitia Verbi Dei – poznání tvůrčího božského Slova – Logu,
jenž byl na počátku a “skrze něhož všechno učiněno jest”. Jak jinak můžeme označit
jeho přednášky o božských hierarchiích a jejich působnosti v kosmu, v přírodě i v
člověku, než jako notitia gubernationis Dei – poznání božského řízení vývoje světa?
Jeden z jeho základních činů, tj. rozšíření hranic vědeckého poznání, jak je vymezují
přírodní vědy, založené jen na smyslovém vnímání a abstraktním myšlení, je
vytvoření duchovní vědy, která proniká v nadsmyslovém zření k uchopení podstaty
přírody i člověka po třech stupních duchovního poznání v imaginaci, inspiraci a intuici
- to není nic jiného, než pravá scientia, lidská moudrost v pravém slova smyslu.

Konečně to, co kniha ARBATEL nazývá Prudentiam, nalezneme nejen ve
Steinerově učení o morální fantasii a morální intuici jako základních sil etiky
svobodného člověka, nýbrž vlastně v celém jeho díle, které je proniknuto úsilím o
pravdu, o lidskou důstojnost, o dobro člověka.
Z tohoto hlediska je anthroposofie v pojetí R. Steinera v pravém slova smyslu
Scientia boni, naukou o dobru, která v sobě zahrnuje jak moudrost božskou -
theosofii, tak i moudrost lidskou -anthroposofii, jak o tom byli již v 16. století
přesvědčeni staří rosikruciáni.