Atlantská a Lemurská epocha dle Rudolfa Steinera

Milý přátelé, přinášíme vám citaci ze souhrnného příspěvku k tématice původních zemských civilizací, jak jej ze Steinerova díla Z Kroniky Akáša sestavil na svém webu Vojtěch Franče. Celý příspěvek naleznete na jeho webových stránkách. 

http://ografologii.blogspot.cz/2013/07/rudolf-steiner-evoluce-lidstva.html

 

… 4. Pozemský cyklus. V tomto cyklu se rozvíjí rasa Atlanťanů (tedy lidí v určité fázi vývoje).

Původní Atlantida se podle Steinera nacházela v Indickém oceánu. Atlanťané a jejich vládcové (v jejich „klasické“ epoše) se od dnešních lidí lišili mimořádnou schopností detailní a vše-uchovávající paměti, sepětím s přírodními silami, ale nízkým rozvojem racionálního myšlení. Jejich „technologie“ byly spíše „organické“ (dokázali čerpat např. latentní energii nevypučených semen, zatímco my spíše využíváme energii minerálů, které chemicky rafinujeme: uhlí / ropa). Lépe mohli využívat „životní energie“ a ovládat své fyzické tělo: např. člověk si tedy (externí technologií) nerozdělal oheň, ale „pustil si do těla a kolem něj proud tepla“. Na Zemi tehdy platili jiné fyzikální zákony (či spíše podmínky) než dnes, voda prý byla řidší a vzduch naopak hustší, klima bylo jakoby ustavičně zahaleno mlžným oparem.

Předchůdci Atlanťanů byla civilizace:

4.1. Polární,
4.2. Hyperborejská a
4.3. Lemurská. 
4.4. Atlanťané (byli až čtvrtou civilizací zde na Zemi.)

Život Lemurianů Steiner líčí podrobně a sugestivně. Na rozdíl od dnešních lidí neměli schopnost paměti, a tedy ani řeči (nebo autonomního „já“ s osobní minulostí, na níž by si mohli zakládat). Řídili se jakoby velmi přesným instinktem spojeným se skvělou pohybovou (kinestetickou) obratností a nutkáním k pohybu, který přinášel pocit blaha, zatímco jeho omezení pocity žalu, jež se zjevovaly ve vnitřním vědomí jako barevné obrazy (což bylo jakoby pokračování Lunárního cyklu). Instinkt fungoval jako jakýsi okamžitý vhled – pohlédli na kmen a ihned se jim zjevila představa, jak jej umístit při stavbě obydlí. Cítili se být v trvalém spojení s „životní silou“, s kterou mohli cíleně (za použití nové kapacity - vůle) disponovat v souladu se svojí schopnostmi generování obrazů. Jedinci, kteří touto schopností (silou) disponovali, stáli v čele, ale jakmile o tuto sílu přišli, ztratili i své postavení ve skupině, neboť nemohli být hodnoceni na základě nahromaděných vzpomínek o jejich minulosti (slávy svých skutků), pokud neexistovala paměť. Ačkoliv neexistovala řeč, existovala již schopnost artikulace zvuků a zpěv sloužící k vyjadřování prožitků, obrazů a emocí, který jakýmsi způsobem ostatní uchvacoval. Podle Steinerovy vize tedy byla prvním jazykem vlastně hudba (a prvním smyslem byl sluch – diferencoval se prý dříve než zrak). Možná proto hudba v nás bezprostředně rozehrává tyto primární struny z těchto dávných stadií vývoje, z dob, kdy ještě neexistovala společná řeč, ale vědomí, prožitek a užaslé uchvácení existencí již ano. Muži žili drsným (spartánským) způsobem života, kde byl prostor pro přežití jen těch nejsilnějších a nejodvážnějších. Procházeli drsnými zkouškami, které měly testovat jejich schopnost snášet bolest. Ženy se naopak stávaly vnímavějšími vůči vnitřní obrazové (psychické) zkušenosti (vnuknutím od vyšších bytostí), čili v podstatě evoluce, „oduševňování“ a „zušlechťování“ lidstva stálo spíše na nich. (Včetně rozlišování dobra a zla, které se prý rodí také v této době).

Na počátku pozemského cyklu však lidstvo ještě nebylo rozdělené na 2 pohlaví, dokonce prý existovala epocha, kdy se vedle sebe vyskytovaly paralelně skupiny jednopohlavních (hermafroditních) a dvojpohlavních bytostí, přičemž ty dvojpohlavní postupně (jako novější odnož) převážili. Tento proces rozdvojení pohlavních rolí prý zvláštním způsobem korespondoval se vzdalováním Měsíce od Země (což je zajímavé, když si uvědomíte, že ženský 28mi denní menstruační cyklus stále koresponduje s cyklem měsíčním – na což nevím, jakou dává dnešní biologie odpověď). Fyzické tělo se tedy „vydesignovalo“ do dvou odlišných podob, mužské a ženské, avšak vnitřní duše se naopak k této vnější diferenciaci zachovala komplementárně, tzn. mužská duše byla jakoby ženská, zatímco ženská duše mužská. (Což je jeden ze základních Jungiánských konceptů - Anima / Animus. Jestli Jung Steinera, svého ‚souputníka‘ nečetl, to by v tom byl čert. Podle mě jej četl, ale jako zdroj inspirace jej – což je právě to nejpodivnější – zatajuje. Tím ale nechci říct, že není možné, že oba autoři dospěli ke stejné zákonitosti nezávisle na sobě. Více o tom pojednává tato kniha). K rovině tělo – duše se však připojuje ještě duch, který tuto komplementaritu sjednocuje na vyšší rovině (každá bytost je sama v sobě jakoby úplná a celistvá, i když na fyzické rovině to vypadá, že je jen „poloviční“). (Mimochodem, tento mýtus o dříve celistvých bytostech, jež se posléze rozpadly vedví, se objevuje v Platónově Symposiu a tvoří jeden ze základních motivů k rozpravám o Erótu.) Jak je to s tou duší a duchem, je složité téma, ale spokojme se prozatím s tím, že se jedná o dvě odlišné substance (zde se o tom rozepisuje další jejich současník, Klages) a toto odlišení je (nejen u Steinera) důležité. Vetknutí spojení s duchem v lidských bytostech se připravovalo již v předchozích stadiích právě za přispění oněch  bytostí vyššího řádu.

Člověk je dle Steinera bytost (vývojově) složená ze 7 vrstev: 

1) fyzické tělo
2) éterické tělo
3) astrální tělo
4) jáství (ego)
5) vyšší já (mentální sféra, manas)
6) životní duch (buddhi)
7) plně probuzený duchovní člověk (átman).

(Podobné rozlišení popisuje i Osho v knize Psychologie ezoteriky).

Ještě je důležité zmínit, že Steiner popisuje tuto Lemurianskou epochu tak, že prý platily trochu jiné fyzikální zákonitosti než dnes. Jednak fyzické tělo a hmotná realita nebyly tak pevné a neprostupné jako dnes, což vedlo k tomu, že lidská vůle mohla lépe a rychleji tvarovat tělo, tělesné orgány a určitým způsobem (přirozeným spojením s životní silou – u některých jedinců či skupin) i vnější realitu. Rozvinutím jiných schopností jsme v dnešní době již o toto samozřejmé instinktivní spojení s životní silou spíše přišli (resp. tato kapacita lidských bytostí se zanořila zpátky do nevědomí, kde spočívá v latentním stavu).

Subrasy Atlantské civilizace

4.4.1. Z vývojové větve Lemurianů se odklonila určitá menší skupina bytostí, na níž spočíval další progresivní vývoj budoucího lidstva. Jednalo se o první subrasu Atlanťanů, kterou Steiner nazývá Rmoahálci. U nich se začíná více rozvíjet paměť a pocity (záznamy smyslů jsou ukládány a jedinci se k nim v subjektivním prožívání vrací). Tím se objevují další komplexní prožitky jako připoutání se k někomu – a jazyk. Jedině s pamětí se objevuje ta intence, že je vůbec užitečné dát něčemu nějaké jméno, říká Steiner. Jazyk vytvořil nový vnitřní vesmír slov korespondujících s věcmi venku. To byla základní skutečnost odlišující Rmoahálce a Lemuriany. Jejich slova však neměla jen význam (jako dnes) ale i moc. Jejich duše byla více spojená s přírodou a jejich slova byla nabitá tvůrčí, magickou silou. Mohli ovlivňovat růst rostlin, emoce zvířat (uklidňovat je či nabudit). Jazyk považovali za posvátný a nedovolovali si tato slova zneužívat (věděli, že by se to jako bumerang obrátilo proti nim nazpátek). Tato magická schopnost „síly slova“ pak během další evoluce slábla.

4.4.2. Druhou subrasou byli Tlavatliané. Vyznačovali se rozvinutou osobní pamětí ve smyslu pocitu důležitosti a ambicí. Být znamenalo být slavný, známý, existovat v něčí paměti. Kdo byl proslulý nejzářnějšími skutky, stával se respektovaným vůdcem (což bylo u Lemurianů nemyslitelné, pokud svou osobní sílu již ztratil). Rozvinul se kult předků a další náboženská přesvědčení.

4.4.3. Třetí subrasou byli Toltékové. Jako první vytvořili státní útvary. Vůdcovství se předávalo z generace na generaci (jako u králů či faraonů). Nic z činů jeho předků nebylo zapomenuto. Steiner však připomíná, že v této době docházelo ke skutečnému živému přenosu obrazů – moudrosti z jedné generace na další – tudíž, každý rod se skutečně mohl vyznačovat speciálními schopnostmi a uměním. Klíčovou se stává nahromaděná osobní zkušenost. Vzniká osobnost v dnešním slova smyslu, pocit individuální výjimečnosti, jehož stinnou stránkou je možnost rozvíjení sobectví spojeného se zneužíváním osobní moci (což lidstvo v předchozích fázích ještě neznalo). (Pokud Jaroslav Dušek hovoří o „moudrosti Toltéků“ možná má na mysli duchovní odkaz určité kultury, která tu existovala před tím, než lidstvo upadlo do stavu vyznačujícím se egocentrickým zneužíváním osobní moci. Rozpomínáním se na „Toltécké učení“ se jakoby vracíme do stavu, který už tu přirozeně kdysi existoval, než byl ztracen a překryt lidskou omezeností).

4.4.4. Čtvrtou subrasou byli Pra-Turiané. Vyznačovali se tím, že své supra-normální schopnosti používali k sobeckým účelům a tužbám. Avšak tím způsobem, že stejnými silami byli recipročně zničeni. Jako obrana proti tomuto druhu zneužívání osobní síly se v této fázi objevuje schopnost myšlení.

4.4.5. Myšlení spočívající na srovnávání odlišných zkušeností, jejich zobecňování, kombinatorice a ve vytváření logických důsledků. Toto myšlení začalo regulovat původně nespoutaná přání. Objevuje se rozvaha (moudrost, uvážlivost obrácená dovnitř) tlumící impulzy k akci, jako nová oceňovaná kvalita. Pátou subrasu, která se zhostila rozvoje této kapacity, nazývá Steiner Pra-Semité. S rozvojem myšlení se ztrácí schopnost spolupráce s primární životní silou (magie), narůstá však schopnost (díky racionalitě a technice) pracovat s neživou přírodou (říší minerálů) – např. metalurgie.

4.4.6. Šestá subrasa, Akkadiané, rozvinula myšlení ještě více. Do čela skupin se už nedostávají vůdcové vyznačující se impresivní minulostí, ale ti, jež jsou nejvíce inteligentní (mazaní). Čím inteligentnější vůdcové, tím rychlejší schopnost inovace. K ní se však připojuje komplementární síla omezující „inteligentní sobectví“ – síla zákonů (práva). Rozvoj práva je tedy úlohou Akkadianů. K tomu se pojí obchod, expanze a kolonizace.

4.4.7. Sedmou subrasou jsou Mongolové. Navazují spíše na 4. subrasu. Udržují si stále ještě spojení s primární životní silou (Bohem), i když ne už v podobě přímo působící magie, tak alespoň v podobě naivní, neotřesitelné víry v božskou sílu (ve všem živém), což jim v očích nepřátel dodává určitého úžasu a respektu vůči nim. V jejich potomcích stále cosi takového působí. (Napadá mě, zda podobné záchvěvy necloumaly českými husity?)

Dnešní civilizaci, v které se nacházíme nyní, nazývá Steiner jako Aryanskou. (4.5. Árjové / Indoevropané) .  Zatímco Atlanťané (resp. jejich králové a kněží) se rozhodovali na základě (chrámových) kontaktů s vyššími silami a entitami, které jakoby jednali skrze ně (jsou jakoby řízeni shůry), Aryané prý disponují (na základě vytváření vlastního myšlenkového procesu) samostatnou vůlí a odpovědností za své činy. Ve světle rozvoje Aryanské kultury ostatní vývojové větve Atlanťanů stagnují a ztrácejí se ve vírech času, zanechávaje po sobě jen drobné ostrůvky v podobách kmenů, které tyto kulturní vzorce uchovávají.

V Atlantské době prý byla společnost rozdělená na bohy-inspirované vládce a snadno ovládanou masu lidstva. Onen třetí proud „myslících“ (Pra-Semitů) je odveden stranou legendárním prorokem jménem Manu na izolované místo ve vnitřní Asii, kde se jim dostává poučení a zasvěcení ohledně božských neviditelných principů a moudrosti (včetně astronomie, meteorologie, etiky apod.) (Těžko zde nevidět jakousi paralelu k Mojžíšovi). Zajímavé je, že zatímco Manu odvede stranou jakousi malou skupinu progresivních Pra-Semitů (z nichž se následně mají vylíhnout určitým skokem Aryové), časově pozdější Akkaďané a Mongolové ještě v nastávajícím čase píšou své dějiny, přestože nevědomky kráčejí už jakoby slepou vývojovou uličkou. (Víra a primitivní životní síla ustupuje čím dál tím víc se zdokonalující racionalitě, která začíná vítězit).

Lidé jsou od této doby vedeni na základě vyšších dobrovolně přijatých idejí, jimiž mají možnost ovlivňovat své skutky – anebo na základě osobních egoistických pohnutek. Tato pomyslná čára dělí lidstvo podle primární životní motivace dodnes a je pro naši (Aryanskou) civilizaci charakteristická. Od Atlanťanských národů se také lišíme plně individualizovaným vědomím vlastního „já“.

Naše Aryanská civilizace se zase skládá (tak jako Atlantská) ze sedmi menších epoch:

4.5.1. staroindická
4.5.2. perská
4.5.3. babylónsko-egyptská
4.5.4. řecko-římská
4.5.5. germánsko-západoslovanská (to je TEĎ)
4.5.6. slovanská (slovanská epocha, v nichž slované budou ústřední silou, teprve má přijít)
4.5.7. filadelfská (východoslovanská).

Dále Steiner rozvádí další mj. možnou evoluci orgánů fyzického těla (srdce, plíce, rozmnožovací orgány), které mohou v budoucnu atrofovat (rozmnožovací orgány se mohou stát nadbytečnými, pokud se naučíme replikovat jiným způsobem) nebo se naopak stát nositeli dalších (psychických, kreativních) funkcí, které v nich již latentně přebývají. (Plíce např. neslouží jen k dýchání, ale také k verbálnímu sebevyjádření v komunikaci – tato sebe-expresivní funkce bude pravděpodobně růst i do dalších rovin, než jaké si zatím dokážeme představit).

Přestože nemám nějaký připravený elegantní rám, do něhož by Steinerův obraz vhodně umístil tak, aby to korespondovalo se současným pojetím psychologie (to bych ten obraz asi musel, obávám se, hodně ořezat – obráceně – zarámovat dnešní psychologii někam do Steinera – by snad šlo již lépe). Chtěl jsem tento Steinerův obraz lidské evoluce sdílet, protože mě prostě zaujal. Připadá mi přinejmenším originální. Byl bych rád, kdyby třeba rozproudil nějakou diskuzi. Jistě se nabízí možnost různého „čtení“, než jen čistě doslovného.

Jelikož nejsem antroposof, omlouvám se, pokud jsem jeho myšlenky nějak zkreslil; podal jsem je tak, jak jsem je pochopil při četbě jeho knihy „Z kroniky Akáša“.

  1 comment for “Atlantská a Lemurská epocha dle Rudolfa Steinera

  1. Andrea
    Srpen 18, 2015 at 1:24 pm

    komentář ke knize Z kroniky Akáša:
    Nedávno jsem se dostala k této knize a musím říct, že jsem se do této doby nesetkala ještě s podobným názorem. Moc zajímavě se to četlo, dokonce jsem nemohla přestat … ale čím jsme zacházeli do „starší doby“, tím bylo obtížnější si to umět představit, dá se říct, že jsem se dostala na konec své „představivosti“. Dál to prostě už moc nešlo, občas jsem se zachytila – hurá – a pak zase „mlhavý opar“. Byla jsem fascinovaná. A děkuji za váš výtah.

Comments are closed.