Ohiyesa – Co je hodno oslavovat?

… V širším významu je ovšem modlitbou celý náš život, protože každý čin v našem životě je ve velmi reálném smyslu činem náboženským. Každodenní úcta je pro nás důležitější než strava.

Vstaneme za svítání, obujeme si mokasíny, sejdeme k vodě.
Čistou chladnou vodou si opláchneme tvář nebo do ní ponoříme celé tělo.
Po koupeli stojíme zpříma v počínajícím úsvitu tváří ke slunci, jež tančí na horizontu, a odříkáváme svou nevyslovenou modlitbu. V pobožnosti se k nám mohou naši blízcí přiblížit, mohou jít i v našich stopách, ale nikdy se k nám nemohou připojit. Každá duše se musí s ranním sluncem, opět svěží milovanou zemí a Velkým Tichem setkat sama.

Vždy když se v průběhu dne staneme svědky úchvatně krásné a vznešené scenérie – černý bouřkový mrak se zářícím obloukem duhy nad horami, bílý vodopád v srdci zelené rokliny, širá prérie zbarvená krvavě rudou zapadajícího slunce -, se na okamžik zastavíme, abychom vyjádřili úctu.
Uznáváme ducha ve všech tvorech a věcech a věříme, že z něj čerpáme sílu. Úcta k nesmrtelné části našich zvířecích bratrů a sester nás často vede k tomu, že tělo zvířete, jež ulovíme, položíme na zem a jeho hlavu ozdobíme symbolickou barvou a pery. Potom před ním stojíme v modlitbě a jako gesto, kterým s poctou uvolňujeme ducha našeho bratra či sestry, jehož tělo jsme nuceni si vzít, abychom uhájili vlastní život, vykouříme dýmku s posvátným tabákem…

…A tak nevidíme žádnou potřebu vyčleňovat jeden ze sedmi dnů jako sváteční, neboť u nás všechny dny náleží Bohu…

…Není snad cosi věčného v našem indiánském pojetí demokracie, v němž Země, naše matka, byla volně pro všechny a nikdo netoužil ovládnout ani zotročit svého souseda?… 

(ukázka z knihy:  Ohyiesa – Duše indiána)